Věsť o slibu tom dostala
Se k sluchu děvy zděsem mroucí,
A každým zvukem ztýrala
Ach! její srdce trýzní žhoucí.
A k tomu služka prostořečně
Juž o sňatku hned mluvila,
Jejž slaviť bude spanilá
Nevěsta krásy milovděčné.
K neblahu svému Evelina
Se dozví též skrz onu věsť,
Že stihanec ten Edvard jest;
Skrytý si život připomíná,
Jejž vodil dosuď v slujích hor,
A pochyb posledních mdlý vzpor
Se kloní v srdci k jistotě.
A v chvatném jeho tlukotě
Nová jí ouzkosť bouří sen,
Že překvapí ji růžný den,
Aniž by, jak květ sladký vánek,
Ji oblažil těšící spánek.
Juž kolikráte Luna bílá
Za modré hory ustoupila,
A Edvard víc se nevracel.
Ach! cit jí v srdci krvácel,
Když na to sobě vzpomněla,
Že palác tento – jeho byt;
Že spády skal jsa za dne skryt,
Jen když noc tmy své rozstřela,
Co cizinec pod vlastní střechu
Se krásti musí v stražném spěchu.
Tu na jasném pak bělu čela
Ve chmůrách bolesť litá tkvěla;
A v srdce teskno nevýslovné
Svou tíží zlou se rozložilo
Uhasnouc úsvit čáky skrovné,
V níž dříve srdce jedno žilo,
Že štěstí nemůž’ kvěsti jemu
Tak strastně, bídně nešťastnému!...
Tak po dni loudá den se dlouhý,
Nadarmo v trýzních planou touhy.
A v těsně trapném čekání
A v strachu, a přec v doufání
Juž mnohý večer děva tráví,
Že ždané světlo v zásvitu
Ze dřívějšího úkrytu
Ji o příchodu milce zpraví.
Ten milený a drahý svit,
Předchůdce slastných okamžikův,
Se zdál zapomníť starých zvykův
A nevzešel víc na blankyt...