A brzy vzešla družná věsť,
Syn hraběte že v blízku jest,
Jenž kdysi vlád’ co mocný pán
Tím krajem od všech milován.
I to se, avšak stranou, praví,
Že hrabě Alfons srozuměn
S ním na odiv svou krutosť jen
A ku svých zrádné zhoubě staví.
Neb s Edvardem prý v tajnu dlívá,
O vyrovnání s ním mluvívá,
Rád vídá jeho návštěvy
Své odvrácený povinnosti.
Když však se větru prchlivostí
Ta věsť hraběti objeví:
Tu hrůzou plní jeho zjev.
Neb skrývaný ten strašný hněv
Se v výbuch vznítí v hrudi jeho.
A kdo jej uzřel zdrážděného,
Jak háral pomsty mocí divou,
By poskvrnu tu hanobivou
S pověsti a s cti svojí smyl:
Ten k němu zas se naklonil,
A důvěru svou porušenou
Zas k němu skládal napravenou.
Ba váhy staré tou řečí
Zas hrabě Alfons juž nabývá:
Že ten se nejvíc zavděčí,
Kdož Edvarda, ať mrtva, živa,
Ve poutech k němu přivlečí.
Neb buď se mlád, či pokročilý
Snad v spěšných letech žití svého,
Když rozkazu jen vyřknutého
Svým činem bude věrně čilý:
Ten může slaviť svatbu svou
Juž s dcerkou jeho mladistvou,
Nad jejíž krásu v celém kraji
Luznější květ nepučí v máji.