A změna časův válečných Statného starce svrhla v hrob – Alfonze vzpupný, krutý pych Edvarda zbavil rodu zdob
A vlasti, domova, i všeho, Co kdysi milo srdci jeho. A když se se vším loučil kolem, Tu div nepuklo srdce bolem;
A výheň zášti neskrotlivé Rozžehla duši v síle divé, Že žhavou mstu též přísahal Tomu, jenž všecko jemu vzal!
Tu uzřel své milenky zjev: Zapomněl na zlý v srdci hněv, Na nebezpečí hrozící A vzdal se lásce šálící.
Od doby té pak zavítal, By zlevy svému žáru dal, Začasto v noci lunosvitné K milostným smlouvám přes blankytné
A tichomluvné přes jezero. Sotva se dočkal, kdy zas šero Pohrouží v noc kraj dřímotný. Pak blouznil s děvou samotný,
Zapomněv na vše kolem sebe Jen v ní svůj vzýval ráj i nebe. A outlou něhou pěstěné Té lásky předmět milý, drahý:
Ten cíl vášnivé jeho snahy, Jen v touze vzporem zvýšené Tak rozněcoval v srdce skrytu Celý ten svět planoucích citů,
Že rozžeh’ všeho žití jeho Úchvatným palem traveného Juž rozohněné zápoly. A v srdci žárném co koli
Jen cítil v blahém vzpomínání: Toť byla ona v zjevu svojím, V tom milém, sladkém rozkochání, Jímž plála k němu ohněm dvojím
Té lásky mladistvě horoucí. A všecek žal, jenž v divě žhoucí Bolesti srdce jeho týral, Tou žárnou jeho láskou zmíral,
Když z úst milenky šepot zněl, V němž sladké touhy přízvuk chvěl. Tak Edvard v srdci svém se změnil – A život svůj juž propadlý
Jen k vůli lásce drahocenil; Jí počal dávno uchřadlý Zas pučeť novou krásou jemu. Ó žel ach! že chtěl osud krutý,
By k srdci děvy přivinutý Se schýlil náhle k pádu zlému!...
Cookies on Poetry Cove