A na jezeru voda šumá Žalostnou píseň, divomilou... A děva ještě v touhách dumá Se noříc v přešlost přespanilou.
Najednou lomoz, divý křik Ji ze snův luzných vyděsí. Toť není odvěť na plesy, Jež zmlkly v síních v okamžik.
V zvědavě nachýlený sluch Volání bije divý vzruch: „Toť zrádce – zvědač – skolte jej! Sem meče... sem zbraň nabitou!..."
Tu řeč tak hrůzně přerytou Opáčí ohlas divočej. Strach nevýslovný, ouzkosť, zděs A předtucha trmácí děvu,
Když křik ten divý k ní se vznes’ Jen zvyklé lásky šeptu, zpěvu. „Kdo zrádce ten!“ tak se ptá sebe; „Kdo skolen býť má krutou zbraní?“
A nevědouc pro koho, nebe Za svaté prosí slitování. „Snad, žeby Edvard?... Nedej Bůh!... Však před chvílí on pravil sám,
Že osudu všem propad’ hrám, Že nebezpečí jeho druh, Kam prchavé své kroky schýlí, Jsa žitím jist jen v noční chvíli.
„Kdož jest on?“... Ba toť sama neví... „Snad nejbližší mi doba zjeví, Ach! osud jeho neblahý!" Kéž onen muž jí předrahý,
V němž jedno její život vřel, Unikl zlobě nepřátel. Vždyť všichni jí též jimi jsou, Kdož v oukladu snad páži svou
K záhubě jeho zbrojili. „Či přec snad pravdu mluvili, Že zrádce, prchlý zvědač jest?" Tu myšlénku nemohla snésť.
„Vždyť on tak mužný, dobrý byl; A dnes mi sám i přislíbil, Že vyjeví, proč na světě Mladosti v prvním rozkvětě
Tak sám a v nebezpečí stál.... A nešťastným se býti zdál. Či lež by jen tvář jeho byla, V níž souvěrnosť se zrcadlila?
On přišel, by se láskou mstil A zlomiv srdce odkvapil?" Tak divých pochyb v litém boji Duch děvy těká v nepokoji,
A omlouvá vše v lichocení, Co proti němu v srdci vzniká, Jež samo v sobě v vzdor se spiká, A sebe trýzní v domýšlení,
Až vzpor ten zas se v lásku změní.
Cookies on Poetry Cove