Tam zíral dolů ku břehům, Jež keře vzkvětlé vroubily, Na palác bílý, otcův dům, V němž cizí plesy hlušily.
Tu „s Bohem!" zvolal divým hlasem, Jejž v hrdle zdávil palný žal, Tak tklivě, že i spády skal Trnouce v zvěně shlukly žasem...
Pak šel – a stavil zas spěch kroků, Hrnoucích slzí proudy v oku: A na tom samém místě stál, Kde nad krajem já zaplakal.
Tam slzným okem v modrou dáli Mé roznícené zraky plály, A divou slastí těkaly Od modrých vln tam na skály,
A se skal mešných v divou pláň, S níž snoubila se nebes báň. Tu slunce růžné na obzor Juž vystoupilo z šedých hor
A vše svou září ozlatilo. Ty vody červcem zabarvilo, Že zdálo se, jakoby zem Svůj proměnila dřevní lem
V proudící nachem oceán A vzplála v nebes rudou pláň. Z blízkého města hustý kouř Vystoupal nad m’hu sivoranní,
Jak temný mrak se dutě hraní, Když v černém nitru chová bouř. Však jak nočního s jara stínu Se tmy v dál modrou rozplynou,
A čaropůvab rozvinou, Jejž chovaly dřív v chmúrném klínu: Tak prchl kouře hustý mrak. A volně zíral vlhký zrak
Těch zahrad květy porosené A vodotrysky rozpěněné, Jež v mramorových kašnách svůj Tok přijímaly v sněžnou sluj;
Ty bílé villy nad vlnami, Jež mile kryty křovinami Svůj krov ve vodách smáčely A odlesk v hloubce srážely;
A k tomu všemu ptactva zpěvy – Nad lesy zlatomodré pruhy, Jak tisíceré kdyby duhy Barevné rozčářily zjevy:
A nad hlavou ten modrý vzduch, Tak hluboký, tak daleký, Tak tichý, vlažný, přeměkký, Že v těsném víru volný duch
V té divosladké závrati V nebesa bleskem odchvátí: Tak jsem tu stál... A v modlitbách Jsem trval slovem nevýslovných,
A tonul ve zázračných snách, Nad něž jsem nesnil dosuď rovných. K tomu ta pověsť o jezeru, Jež lila krásu tisíceru
Na každý stín, na každý břeh, Na vlnu sivou, tichošumnou; Jež v píseň lesův truchlodumnou Svůj rozkouzlila sladký dech;
A pak ten v srdci hlubý žal, Že nad sebou jsem zaplakal, A nad osudem milých dvou, Již věrni sobě spočívají –
Ta v hrobě vlhkém, nad nímž hrají Klouzavé vlnky píseň svou: On vzdálený však mnohé míle V pažiťné, slavné u mohyle:
Ó za takou bych opět dobu Půl žití svého daroval, A všecku lesku, slávy zdobu, Již v marnosti jsem často ždal!
Za jeden taký okamžik, Kde rozkoš – láska – bolův vznik Celou to duši opanuje, Zanáší k nebi, k zemi snuje,
A pojí všecko v celek stkvělý, V němž zas vše splývá, vše se dělí: Za taký krátký slasti sen Celý svůj život chtěl bych dáti,
Když, v skutečnosti uvězněn, Duch jednou za čas v nebe chvátí...
Cookies on Poetry Cove