Den vzešel v jitru nachovém.
Tu Edvard s drahým domovem,
S tím krajem, s těmi lesy, luhy
Se loučil dnes ach! naposled!
On vzpomínal si na své druhy,
Na jejich zpěv a přímý hled,
Na honby divé, převeselé,
A na rozkoše milých dob,
Jež uprchly beze všech stop,
Jak zlaté sny juž zapomnělé.
A když tam slzným zrakem pílí
Vod tichých přes stříbrné pěny,
A palác ten mramorobílý
Pak shledne v vlnách odrážený:
Tu z ňader bolných litý kvil
V zoufalém zvuku vyronil.
Tu zrak mu divým ohněm plál;
Sám shroužen v dumách mlček stál,
Tak mlček, jak hrob zapomněný,
Když na něm hoří ohně pal
Soucitnou rukou rozsvícený. 6)
Pak zíral zas v dál sivomživou
A v květné doly s hory vrátké:
Viděl svou mladosť přeprchlivou
A její slasti a sny sladké;
Viděl se hocha v prvním mládí,
Jak na zdar rodu růste čilý,
Jak jinoch vojné hry provádí,
Až v opravdu se proměnily.
Pak viděl otce klesnouť v boji,
Jak drahou matku nesou k hrobu;
Pak vlasť v planoucím nepokoji
A zbraní stísněnou v tu dobu;
A vítěze pak zhrdlé týmě,
Jenž tíží plesem těžké břímě:
Tu puknouť jeho srdce chtělo,
By puklé ještě bolem vřelo.