A hrabě Edvard kraj ten milý Opustiť musil v této chvíli, By prodlev, slávu svého jmena, Jež nikdy dosuď nezkalená,
Pro niž svůj život nasadil, Snad podlým činem nezradil; By raděj slavnou smrtí v boji Pad’, kde voj válčí ještě v znoji.
I jeho otec v bitvě kles’ Za svého krále bojovav. Ó šťasten, že nepřátel ples A hrdý přepych jejich hlav
Ku svému bolu nepřežil A spánky své v hrob slavný skryl. Neb prápor jemu důvěřený, (Ač často kleslý, předce ctěný)
Od královské to samé ruky: Zas králi v ruku navrátil, Když smrti hrot jej uchvátil. A nedbav v boku palné muky
Na krvavý drn položený, Poslední česť vzdal panovníku, Jak dlužno vlati bojovníku, Když jeho úkol dovršený.
Pak seslablý juž k synu svému To před královskou praví tváří, Z níž vznešený bol v smutku září: „Můj synu, milý srdci mému,
Že znáš zacházeť s břitkou zbraní, Zde volám s nebe požehnání, By vzkvětlo na zdar na tvé skráni! Buď věren vlasti neúnavně,
By’s v bojích slavil krále svého; Vytrvej čestně v službě jeho, Až padneš rek zaň v boji slavně. Tak oslavíš i ten můj rod
A svatý popel vetchých dědů, K nimž matný krok svůj nyní vedu V hrdinské smrti jim všem vhod."... A Edvard svatě slov těch dbal,
Pro vlasť a krále bojoval... Však déle v boji odolati Přemoci Francské nelze jest: Neb svým vítězstvím všecko schvátí,
Co v odpor staví síla, lesť. A dědové kde Edvardovi Obývali dům mramorový: Tam hrabě Alfons hoduje
v divém se plesu raduje, A hýří s hostmi vítěznými. A Edvard kdysi vážený Bohatstvím, statky žehnanými
Opustiť musil dražený Svůj domov; od krbu a střechy Sám bídný prchnouť v cizí dál. Les je mu krovem, lůžkem mechy,
Pokrm je hlad a nápoj pal; On nemá místa, kde by svou Osudem hlavu stísněnou V pokoj a spánek položil
A hněvu nepřátel se skryl. Sám někdy milý život jeho V tom skrývání vši cenu tratil, Že bez slávy a jmena ctného
Jen v žalu divokém se krátil, By shasl hrobu neznámého Bez ozdob v prázdném, temném klínu, Jak zmizí kdys blesk v nočním stínu.
Cookies on Poetry Cove