A nad krajem, nad nímž jsem v lkání
Svým truchlým okem zaplakal,
Teď hrabě Alfons ostrou zbraní
Zde přehrdým se vládcem stal.
On rodem mocný, velký jest,
A mnoho váží svoji česť,
Jsa hrdý tím i vědomím,
Že vyšší přátelí se s ním.
Však příkře valnou mocí svojí
Zde proti podmaněným brojí;
A každý, kdo syn té je země,
Nenávisť v jeho srdci budí,
Jejížto původ v tajné hrudi
Sám skrytě pěstí, přetajemně.
A jeho dcera spanilá,
Svou formou slíčnou angel smavý,
Však jeho pychu odstín pravý,
Ty hněvy ještě dráždila.
Zde v cizině prý musí žíti
Svým milým družkám vzdálená,
Jsouc doma čestně vážená,
Anť zde k ní zášť jen každý cítí
A v strachu k ní zří a povržením,
Že dcerou toho nepřítele,
K němuž se každý blíží s chvěním,
Ač hněvem vře přec srdce smělé.