Zašuměla voda, lesy zašuměly,
Veselou však písní tehdy nezavzněly,
Ač se jaro houpá na rozkvětlé sněti;
Ač počali ptenci návrat jeho pěti.
A to píseň jest, ač dumna, přec tak mila,
Jakoby ji labuť před svým skonem lila. 3)
Já zanícen zvučným zpěvem lesův temných,
Počil v srdci vání tužeb sladkojemných;
Ven jsem v dálku chvátal letem rozkřídleným,
K horám sněhobílým, k krajům neviděným:
Přes hory jsem mizel, přes vody jsem plavil,
Až se v kraji milém krok můj pozastavil,
V kraji milém, krásném, v němž se nebe smálo,
Nad nímž oko smutné přece zaplakalo.
Slzy zaplakalo nad truchlivou věstí,
Ježto hovořila o minulém štěstí....
A ty kraji milý, květy oluzněný,
Jaké děly činy, jaké se zde změny!?
Dosuď stejně řeky prudké, lesy stinné
A tvých jezer modro k bokům se ti vine;
Jako dávno časův, tvoje krásy žijí,
Avšak mnoho smutku v závoji svém kryjí.
Mnoho milých, tak i truchlých událostí
Tvoje lůno květné co památky hostí:
Avšak jedna ze všech – ta mi nejmilejší,
Že vzpomínka na ni duši mou konejší,
Že mé srdce rádo v ní se kochá vezdy,
Když se chýlí k zemi tiché noci hvězdy!