A sotva stojí. Na kámen se blízký
Uvrhne dívka v srdci zoufalá,
A nevidí, že v oknech dalné vísky
Se světla večerní juž houpala,
Že noc se chýlí vůkol na dol nízký.
Tak celá v hoři pohrobena byla,
Že, zda-li žije, více necítila;
A její myšlení a její city
A každý obraz okem odekrytý:
To vše se v jednom stíhalo jen kolu,
To vše se hranilo jen... v moři bolů.