A venku svítí luna... Náš rek schvalně
Jda pozvolna tam kolem tarasu,
Jenž vrhal v dálku stíny kolossalné,
Se zastaví... Tu milém po hlasu,
V němž chvěly se, ach! touhy sladké, palné,
Svou dívku pozná, jak se za ním kloní.
On vystoupí a opne rámě o ni,
A hovor sladký zdusí celováním,
Jež opět hyne sladším povzdycháním.
Tu „dobrou noc!“ rty šeptají a dlouhý,
Předlouhý polibek zná žhavé touhy!“...