Tak dívka sní, a večer se juž sklání,
A ona ještě domů nespěchá;
Tam na ten vršek touha ji pohání,
Tam kyne jí oh! sladká útěcha.
A ona kráčí v smutném zadumání
Až na pokraj ten k hučivému háji,
Kde sedadla se kruhem rozkládají.
Zde postane a její vlhké oko
Se v dálku hloubí s výše přehluboko,
A vidí sady, vidí louky šírné
A lehké pohoří a doly žírné.