Jich zraky v sobě dlouho, dlouho tkvěly,
Jak zařeknutím sladce spoutané,
Jakoby víc, než směly, říci chtěly,
Jen vnitřním tužbám mile podané!...
Vyšínský vnímal dívky objev stkvělý,
Jenž mocnou krásou rozvíjel se před ním
A vábil sladce souladem nevšedním.
Marina jako Lada před ním stála,
Již kouzelná moc s jiných světů svála,
A její vroucí, luzný úsměv věstí
Mu vřele jindy zažehnané štěstí!