Vyšínský posléz dobyl přece slova
A zchvácen nevýslovnou bolestí
Jí vše povídá, vše procítě znova,
Čím vykojeno jejich neštěstí,
Jež v sobě původ kruté zhouby chová.
On zapřísahá ji, by odpustila
A odpuštěním mír mu v srdce vlila;
Že jeho bytosť, jak se jí tu jeví,
Je rozervána Sudeb hrozných hněvy,
Že rozloučiť i s ní se navždy musí,
Byť srdce puklo, roztrhlo se v kusy!...