Pak jde zas na taras a s něho dolů
A v zahradě své kvítky navštíví,
A zahloubena v nevýslovném bolu,
Jenž zvolna leptá v srdci palčivý,
Víc nezalívá jich. Když vadnou spolu,
Tu tajnou radosť má z jich odkvětání,
A přece pláče o ně ve zoufání;
Tu uškubne je, vrhne v potok šumný
A obrací za nimi zrak svůj dumný,
Dává jim s bohem, šeptem k tomu přidá,
By pozdravil ho, kdo ho z nich uhlídá.