Vzhled jeho celý jeví překvapení.
V tom zvedne Vladimír svůj bludný zrak:
„Nebesa“ zvolá... v křečovitém chvění
Se chopí přítelovy ruky pak
A v tváři barvy očividně mění.
„Můj bože!... Je to možno?... Či mne šálí
Můj zrak?... Či ludný obraz lže mi z dáli?
Toť Marina a u váhavém kroku
Jde manžel po tom krásném jejím boku!“
„„Toť její bratr!““ „Kdo?“ rek trna ptá se
A vzpírá k předu svoje oko zase!