Jej vrhá k Marině nezvratná touha...
To ticho noční, jak se prostírá,
To jeho srdci mírem svým se rouhá
A poslední v něm naděj potírá.
Ta cesta zdá se nesmírně mu dlouhá.
Když chvíli proctne z duševní své mdloby,
Tu zdá se mu, že kráčí mezi hroby...
Konečně přikvapí... Tu děsně bledý
Jak šílenec s potrhanými hledy
On ve komnatu ku Marině vkročí,
Jež s smíchem k němu v nedočkání vzkočí.