Kam vzhlédne, tam jen tklivý smutek vidí,
A mrtvé prázdno z všad jí kyne vstříc;
Jen v osamělá místa krok svůj řídí,
Zde slzám průchod ráda uvolníc,
A spolků hluk od srdce nenávidí.
Rozlehlou zahradou vždy sama bloudí
A postává, kde pramen vlnky proudí;
Zde rozmlouvá s ním, žaluje mu stále
A zamyšlená kráčí loubím dále
A trhá kvítí, u věnec je vije,
Pak náhle vzpomenouc se rozhází je.