A všecky strasti, všecky rvoucí žaly
S ním dívka snáší v milém soucitu,
A jeho trýzně jejími se staly
A svoje lůžko v tichém zákrytu
Těch jejích prsou nevědomky stlaly.
A přec kéž o tom nikdy se nezmínil,
Jak Vyšínský to před chvílí byl činil!
Neb ona cítí strasti jeho sice
A miluje ho nyní jen tím více,
Však trpíc v soucitu pro lásku k jiné,
V své lásce pochybou o jeho hyne!...