Jaroslav nemůž’ pochopiti, k čemu
Se děla taká změna s přítelem;
On přiskočí hned úzkostlivě k němu
A táže se ho v tónu nesmělém,
Zda má snad k lékaři jíť zkušenému?
„Ó kdo by mohl mé bolesti znáti!“
Počal tu rek náš velesmutně lkáti;
„Přehrůzný osud vládne, druhu, námi,
Neb vlastních citů oběťmi jsme sami!“...
Tak zvolav v náruč druha klesne bolem,
Neb samou láskou šla mu hlava kolem!