„No, neplač, stará, neplač!“ na to praví
Rek obejma tu věrnou stařenu,
Co jediný svůj nyní poklad pravý,
A za starosť jí dává odměnu,
Když v čelo zvadlé, vráskovité žhavý
Svůj ret pohloubí v krásném polibení.
Pak jakoby jím vládlo vytržení,
Dá jí hned s bohem; ona křížky svaté
Na bledé tváře asi po desáté
A na čelo mu dává, doprovází
Jej hledem mokrým v štkání, když zachází!...