„„Teď přál bych sobě tiché domácnosti,
By v české vlasti vytoužený mír
Mne dařil hojné z lůna spokojnosti
A ztišil navždy srdce mého vír.
Co platno to, se kochať v minulosti?
Co platny jsou vše upomínky na ni?
Proč srdce trýzniť prázdné pro doufání?
Kéž s tichou myslí nyní po bouřlivé
Mladosti najdu štěstí trvanlivé!...““
On umlk’; na mysli mu v kráse tane
Hned Ludmila... a slza s oka skane.