A stará Bětka, věrná chůva jeho,
Ta uděšená z jeho pohledu,
Jak socha stojí podlé pána svého.
„Bětuško,“ zvolá on, „já odjedu...
Jen nebuď smutná! Jdi radš, nechej všeho
A urovnej mi věci. Ať se čile
Hned Václav připraví!“ „„Ty nebe milé!
Juž zase cestovať? Ach! mladý pane,
Což to býť musí?... Co se se mnou stane?
Když vás tu kolik neděl neuvidím?
A čemu pak ten váš dům tedy řídím?