Jaroslav vida celou krásu žalu,
Jak srdcetklivě se mu jevila,
Že bylaby pohnula samu skálu,
Až by se v pláči slzou rozlila,
Uzavřel říc’ jí pravdu bez obalu.
Ať snese spíš radš ránu nevyhnutnou,
Než stálým doufáním budoucnosť smutnou
By odchovala k utrýznění sobě;
Ať srdce podlehne teď bolův mdlobě,
Až bouře přejde, zas se vznese k puku
A vytříbené dojde mírných tluků.