Vyšínský skoro mrtev sedí chvíli
A obor velikého neštěstí,
Jímž zchvátily se ducha jeho síly,
On sotva pojímá v své bolesti,
Jež nad ním jako divá búra šílí.
On nemůže vše pojmouť jedním rázem,
A pojme-li, tu strašným nad obrazem
Své budoucnosti strne ve své mdlobě.
On sotva, že to přečká, věří sobě,
A trpě nevýslovně hrůzná muka
On cítí spolu, že mu srdce puká!...