Tam za pahorkem dvůr je Orlovského,
Kam vedl roztoužený, palný zrak!...
Dokuď jej žalu nesnesitelného
Dřív tížil temný, zádumčivý mrak,
Tu od večera sotva dočkaného
Spal tvrdě vždy až do bílého rána;
Neb spánku slast mu zplna byla dána
Co náhrada snad za vystálé trýzně –
Té rozervanci požívají přízně –
Dnes celou noc však probděl veledlouhou
Umíraje tou nejdivnější touhou.