Jaroslav vyňal z kapsy svou tobolku,
Kde dle bankovky velmi zedrané
A několika směnek v milém spolku
Se portrait stkvěl té děvy vzývané.
Náš rek se toho zmocnil bez okolků.
Však sotva pozřel na ty krásné šaty,
Jež splývaly tak mile bez záplaty,
Tu div neomdlel strašným užasnutím,
Div srdce nepuklo mu divým hnutím:
Neb uzřel náhle ku hroznému zděsu
Svou – Marinu, jak ji tu viděl v plesu.