Jak smrti obraz, ukochaná, bledá
Se dívka k Jaroslavu potácí;
Rty suché chvějí se... dech stíží zvedá
Ta ňadra, v nichžto srdce krvácí,
Jež darmo v pláči ulehčení hledá.
Tu uchopí se chvatně jeho ruky
A bolem slov jen přervanými zvuky
Jej úpěnlivě prosí, by svou věstí
Jí zúplna radš zjevil vše neštěstí!
„On víc mne nemiluje! Jeho slova
Lichotně jiné lásku šepcí znova?“...