A než se dvakrát slunce otočilo,
Tu odjede Orlovská na venek.
A hněvem nezkrotným se pobouřilo
I samé srdce matky za nevděk,
Jímž Vyšínský se provinil. A bylo
Jí věru líto dívky zarmoucené
A partije též náhle pokažené.
Ubohou dceru potěšiť se snaží,
A nevědouc jen bolesť novou vráží
Každinkým slovem v bolná ňadra její,
Jež těsní tesknota tím bolestněji!...