Zrak Vyšínského sledoval krok její,
A obou oči v sobě utkvěly...
A v chvíli té se slova jeho chvějí,
Až v řeči své ret zmlkne nesmělý...
Děvuška zmizí... Nyní půvabněji
Se zahrada před zraky rozestírá,
A brzy v stínu loubí uzavírá
Svým chládkem hosti volně hovořící,
Kde zývá rybník mile šumající.
Čas mizí... všady sladký mír tu vane,
Že srdce cítí slasti odchované.