„Tu divý bol se zmocnil srdce mého,
Neb štěstí vše mi skleslo v mrtvý hrob...
Kéž v zříceninách nebe zbořeného
Jsem pohřbil paměť nejkrásnějších dob,
Jež lhaly blaho ráje touženého!...
Vždyť ztracena je pro mne na vše věky!!
A přece stejně září svými vděky;
Jak naděj prohraná v mém srdci žije,
Ač dravý osud v temný stín ji kryje:
Jak moje láska k ní vždy stejná, vroucí,
A časem žádným nikdy nehynoucí.