Pak mány Máje v smělém šiku k předu
Jak temné příšery tu kráčejí;
Jsou přestrašného, přeskličného vzhledu,
A viděť sotva, k čemu prospějí.
Neb za nimi hned, v divohrůzném sledu
Jdou samé hnáty, lebky, suché kosti
V té nejkrásnější žasné malebnosti,
Kol nich pak mrtvoly a hroby v věnci
A oběšenci, bídní utopenci;
Zvlášť jeden mán se pitvoří a vřeští
A „o věčnosti“ přeústrašně věští!!