Vyšínský pozdraví a ručku bílou
Třesoucí rukou vede ke svým rtům;
Tvář ve tváři tu dívku přespanilou,
Jak zavítala jeho sladkým snům,
Před sebou vidí teď co laňku čilou.
Když nazří v její očko milozvoucí,
Tu dívka sklopí víčko bělostkvoucí,
A nevýslovný výraz blaženosti
Se v tváři krásné – odsvit nebe – hostí;
A v sladkém trnutí tom zapomene,
Že ručka leží v jeho přeblaženě.