Tu umlkl... A myslí rozčilenou
Přelétly stíny minulých všech dob;
Mráz v srdce sáh’ mu rukou rozlícenou,
Jejž vyslal k němu mrtvých časů hrob.
Tu postanul a dívku zachvácenou
V myšlénkách temných vášnivě a divě
Tisk’ svému k srdci tlukoucímu živě,
Zrak zkalený v dál modrou upřen maje,
Kde pozdní slunce věnčí žírné kraje!...
Tam před švýcarským domkem právě stáli,
Kde v stínu stromků slunce pršky hrály.