V hrobový klid volné síně
Najednou dchne šepot k sluchu –
Jak by listy povídaly,
Jak by mluva děsná duchů.
Ze rtů bledých umrlé se
Z lůna smrti derou věsti –
Jak by k synům svým to děla:
„V svornosti jen květe štěstí.“...
Mráz tu prochvěl všemi kosťmi
Pěvce zděsem ztrnulého,
Když tu mluvu duchů zaslech’
V síni hradu velebného.
Ještě pohled – ještě pocel,
Ještě jedno obejmutí –
A on pádí z černé síně –
Srdce svoje k rozpuknutí.
A pak vztáhne ruce k hradu
A k těm černým jeho stínům:
„S bohem, královno ty noci!
„Kletba nesvorným tvým synům!“...