Nežádej též si Miltiada věncův,
Ty smutný reku mého románu!
Buď raděj lůzou, druhem zaslepencův
A sesprosti, když dbáš snad na hanu!
Čemu teď snaha Músy milostencův?
Čemu se vznášeť nad vším všedním ruchem?
Proč pokoušeť se odvážlivým duchem
V světější říše z těsných země kruhů,
Proč toužiť po spolku slavnějších druhů?
Proč tužiť síly v slabém zápasení,
Když dovolen víc ani zápas není?