Skromné srdce mé po slávě prázdné
Nikdy v návalu smělém netouží;
Ni žádá sobě, vínku válečného by lesk
Zlatý se stkvěl na skráni planoucí!
Neb ký podar zavítal odměnný
Vítězi, jenž jako hromu rána
V nepočetných bitvách Římany,
Mocné syny Martovy,
Přec chrabré jen bohův potomky
V děsné zbroji búrou užásal?
Neb na tisíce mužných vojínův
Podrtil pravicí svou přeshromnou,
Jako zetlelou chvoj příkrý blesk,
K věčné Říma haně u pověstné Cannae. 31)
Vyhnanství splatiloť mu,
A jedna toliko jedu kápě!
A jaký osud zastihl onoho, jenž
V přepychu lámal královské berly,
A jehožto obrvou zatřásl se svět
V nejhlubších strašně základech?
Jej zrádná zvolila si Bellóna
Za miláčka svého, a jej jedině
V milosti své v nevzhledné výše
Vznesla ku hvězdám slávověnčivým,
By na to závratí jej
V bezednou průpasť krutě uvrhla!
On procitl z kochavého sna
V drvící skutečnosť
A v zoufalství splakal nad sebou vězeň!
Mně přispěje-li v přízni milostivá
Músa, sladkým mne daříc nadšením:
Sladké zvukův hry loudiť budu z varyta!
A vroucně sobě zpívaje těšiť se budu
Z luhův, jež útěšným tokem omlází Vltava,
Jež jasné Labe protkává
Svým rychlým stříbroproudem;
Mne v háje své bude zváti Jičín,
Když hory v slunci se zardí. Tam husté
Loubí k písním šumem svým vábí,
Neb k libozpěvům Horáce!