Juž upusť žhavých na mne upírati
Svých zrakův! V mém srdci rozháraném
Nerozněcuj ještě více úpal citův,
Jenž tráví pracelou bytosť mou!
Raději mocí lahodnou bouřemi tužeb
Mocně vzmítanou utiš duši mou,
Již vichřice přání divých uchvátiť
Hrozí v svůj vír láskou dosuď neskojený!...
A přec nikoli... Neodvracuj svých plamenných
Očí, oslyš mou vroucí prosbu!
Chci raději zhynouť žárem v objetí tvém
A v slastiplné zanícenosti
Stráviť bytí své citův závratí!
Ať sprahne srdce rozohněné tou výhní:
Přec raději chci v objetí tvém vzplanouti,
A duši svou vydechnouť
Co poslední blesk po stišené bouři!
Ať přeslastná šílenosť mne ve světy
Unáší vzdálené tam ku hvězdám,
V jichž ohni planou zraky tvé!
Pak hojně polinou se z očí tvých slzy –
Tož hvězdy lesklé též – a já potápěn jejich
Mokem potáceti se budu těch světův vírem
V sladkých zapomínek průpasť!...