Tak ji teď Zvolský častěj a rád vídá;
Ba tím svým zjevem strastně sklíčeným,
Jenž všady tajný půvab opovídá,
Jej tím víc kouzlí. Řečem zkroušeným,
V nichž každé slůvko její bol jen střídá,
On slouchá rád a povždy pohnut bývá.
A když se v její nyvé zraky dívá,
Tu se mu zdá, že něco v srdci cítí,
Co nemůž’ jaksi slovem povědíti,
Co jej k ní táhne budíc sladkou žádosť,
Již počila kdys jeho dávná mladosť.