Jednoho dne, když v mráčcích ku západu
Svou matnou chůzi slunce chýlilo,
A kvapící noc plnosvitnou Ladu
Juž objevila v lesku přemilo:
Tu měli oba druzi tajnou radu.
Náš rek vše odkryl srdce svého řásy
Sám nevěda, že chyby to a krásy,
A pestrý obraz porozvinul rázem
A vděky ještě skryté za obrazem;
On podal vše, co prožil, zkusil, cítil,
Čím skojil srdce, čím je opět vznítil.