Ať stokrát jaro ve svých krásách jemu
S vždy stejným leskem mile zavítá:
Co osud urval srdci ztrápenému
Zasáhnuv prsa bolem rozrytá,
To odníť nelze hrobu hlubokému...
Když Jaroslav tu doslech’ v udivení,
Že upadá Vyšínský bez prodlení
Zas v novou dosis hanebného spleen-u:
Tu na novou hned myslil medicínu;
A rozvažoval, lámal hlavu sobě,
Však dáti radu nemoh’ v té zlé době.