A s slzou v oku člověk za vším zírá,
Co dojímalo jeho srdce kdys,
A darmo rámě po tom rozestírá –
To není-li jen prakritický spis,
V němž největší se moudrost holá, čirá
Jak na kutchanu peče k tvému svátku –
Ten čas jak kolo spěchá kolovrátku!
Budoucnosť temná... po té minulosti
Nic nezůstane, jenom trochu zlosti
A někdy bolesť zubů od cukrovin
A sprostá hrubost těch Hansmannských Novin!2)