A zasednouce k stolu prostřenému
Hned pustili se chutné do kávy.
„Nuž, Vladimíre!“ počal k druhu svému
Jaroslav zvedna zrak svůj tázavý;
„Já zadosť učinil jsem ptání tvému,
Teď řada na tobě! Jak žiješ? Vidím,
Že’s konečně zas přilnul trošku k lidím?“
„„Jsem nyní šťasten!““ „Tedy Bohu díky!
A jak se stal as ten div převeliký?“
„„Miluji, bratře!““ „Ty? A koho, prosím?“
„„Souseda svého dceru v srdci nosím!““