Ó život lidský v stálém ruchu chvátí
Jak divý vichr v mrtvých pustinách,
A stálý ruch ten podstať jeho krátí,
Až zajde vlastní síly v ssutinách!
Ach! člověk nemůže nic svojím zváti
Leč věčný žal a smutné, trapné chvíle,
A naděj mylnou, když se mní u cíle!...
Odchvátí štěstí, krásné doby minou,
Z nichž vzpomínky jen týrající kynou,
Ba srdce zchudne věčném ve střídání
A časem seslabne i jeho plání.