Ó nevymřely dosuď sladké zvuky,
V nichž srdce mé kdys slastí zavznělo,
Byť ztrmácel čas prchlý citův puky,
A varyto utichlé zpuchřelo!
Ty samé tony v hlubé hrudi hrají
Co pozvy s nebe k pěvci snešené,
Jež vábily mé srdce k milé báji
Tou svojí sladkou mocí kouzelené.
Nuž pějme opět lásky první časy,
Kde zírá oko ráje vzkříšené;
Kde v dechu mrou ty tajemluvné hlasy,
Jimž rozumí jen srdce vznícené!
Ať opět rtové dívky v rozkoš kynou,
A ňadra bouří sladkým povzdechem;
Ať milou ruce v řevnou náruč vinou,
A tvář se zachví milým úsměchem!
Ó blaze pěvci, když zas struna věstí,
Že žije v skrytě svaté nadšení;
Když opět píseň v zvucích zašelestí,
Jak v svídě půvan v dumném šustění.
Tu žijí snové dávnozašlých časův
A oblétají mysl vznícenou,
Že uvěří zas v smysl oněch hlasův,
V nichž srdce žilo slastí zvýšenou!