Když tichý žal mu srdce rve,
Že otrut všecek blaha zdroj;
Že mladosti juž květové
Opadli s větve májové,
Než upjal zprahlým rtům v opoj
Plod outlý slastí sladký koj:
Tuť smutek v stín jej chmúry zve.
On, co je radosť, nezví víc.
V pláč promění se jeho smích;
Rozkoším darmo chvátá vstříc,
Neb úkoj nekyne mu z nich.
A srdce svého prázdné nic,
Přec plné tím, co nemůž’ říc’,
Neztiší hrou snův překlamných!
Víc oko palné spánku van
Neochladí mu sladem svým!
Od místa k místu žalem hnán,
Bolestí červem hlodavým
V nejhlubším nitru srdce rván,
V zoufalství kvapí temný stán,
A žal jak větroletný – s ním!
Tu slzí kane kalný tok:
Ač sychnou větru průvanem,
Přec nový proudí z oka mok
Se v běhu nezastaveném.
A čím dál unáší jej krok:
Tím víc žal hlodá chorý bok,
Ač slzy tekou nocí... dnem!...