Tak douškem z číše strastí pil...
Když v roznětu ji uchvátil:
Tu nedbal, v ní-li slasť či jed.
A tak svůj život utratil!
Zdaž vinou vlastní zmařil květ,
Když stromu kořen vyvrátil
V předivém vzteku blesku vzmět?
A přec mu srdce zkamení.
A duši stráví v plameni
Mrak plný vzdechův trápivých!
Cit vřelý – v mráz se promění;
Myšlénky hasnou v zdrojech svých,
A skutek umře v umdlení,
Nemaje tokův kojivých.
Jak přílud děsí slastí klín;
Čím má býť, toho mhavý stín
Krok vleče v chmúrách loudavý,
Jak mrak přec nebes tihne týn.
Sám sebou nejsa, sotva ví,
Že žije této země syn,
Zná jedno smrti otravy.
A kdo se srdce dotkne snad,
By přivodil v ně citův slad:
Ten vzloudí jiskru hasnoucí,
Jak kamene ji dává sklad.
Ta vzplane náhle – ve stkvoucí
Se záři stráví její chvat,
Jak blesk juž v vzniku hynoucí.