Vší síly ve výkvětu stál,
Jak štihlé týmě topolu!
Lesk slunce plně z oka plál;
A cizí byl mu trapný žal!
On neznal strastí, bez bolu
Den jeho žití v svitu hrál.
Tak usnul v noci hvězdnaté...
Tu tonul vírem radostí,
A srdce touhou rozňaté
Cit vznímal moci přesvaté,
Až, nezvyklý té blahosti,
Zaplakal slastí v záchvatě.
Když skápla slza ohnivá,
Proč v tom hned vzdechl z hluboka?
Ach! on jich příliš vylívá!
Ba zdá se, že se rozplývá,
Jak žhavým dechem Siroka,
Juž celá duše touživá!...
Vzchopiv se ze snův, uchvácen
Se sřítil, lípa vysoká!
Tu chmúrných zjevův klesl v plen...
Vše hvězdy zmizly, žárný den
Vyžehl vlnky potoka,
Jenž vlažil slasťmi žití kmen.
Tak končí život prchavý!...
Juž zmizí směv, radosti znak;
A pohár slasťmi vítavý
Se skátiv ousměch zůstaví;
A v tajné řeči vlhký zrak
Jen slzou bol svůj vypraví.