Když ponoří se duše v dumné snění,
Jen světy ideálův stíhající;
Když v harmonije citův hry se mění
Ždajíce o zvuk v libé míře znící:
Tu píseň má – to tužné srdce chvění –
Pozalká k struně, své to milostnici;
Co právě srdce plnou tísní jímá:
Změní se v sladký zpěv, jenž na rtě dřímá.
Tak pění to ni z úst se nevyline,
Ač v nitru zvěna hlasu okřívá;
Neb zpěv tím volněj’ ze srdce se vine,
Čím tišej’ v zvuku cit se prochvívá;
A v harmoniji měkké, sladkoplynné
Tím milej’ tone duše touživá:
Výrazem oka spěje ku písmenům
Na blánce – k těmto citův ku plamenům.
Tak netřeba těm zvukům duše mojí,
Leč slabounkého v mrtvu znamení,
Jež více životem blažícím kojí,
Než bujný výkvět v jara zvíjení;
Neb květ umírá ve smrti to dvojí,
Sebou a plodem, v prach se promění:
Však myšlénka a city rozechvěné,
Byť znikly, hrají v hudbě jemnozvěnné.
A hudba sladká tak hned těší v sobě,
Byť zjevným zvukem nevyplynula!
A když mou duši sladké ku porobě
K svým milojemným tonům svinula:
Tu duše v zvuku jímá se v té době,
Jak by jej v skutku sama linula:
A všecky city zvukem k sobě pojí,
Když struna – srdce – v hraje v jemném znoji.