Své juž mně růžné líce neodvracuj,
Ni rtův čarovný ráj v květu zbujnělém!
Daruj mi žádanou hubinku,
Po níž můj ret prahnoucí hárá!
Upusť zlomylně hráti upejpavou,
Snad jakby’s vábiti mne chtěla uměle,
A v hrdosti nítiť mých plamenných
Tužeb trýzeň v srdci burácejícím.
Užij raději své krásy plnovzkvětlé
Kouzel milostných! Dokaváď nás jaro
Vítá k požitku v laskavosti:
Spějme k slastným rozkošem milosti!
Své půvaby juž svěř v mé objetí
Lásce usmívavé rozstřené; ať oko tvé
Planoucí mluví řečí nebeské slasti,
Ať naplní spanilou slzou se
A potratí se touhy milé v rose!
Či chceš-li trýzniť déle mne mukou sterou,
Dávajíc vždy – odchylujíc najednou;
Chceš-li, by nevinně Tantalův trest
Háral bez konce v zápalu utrobou:
Nuž střež se zářku v náruživosti mé
Krutého, by’s snahou marnou pak
Danajídek jíť srdce nechtěla...